(nebo KLADIVOVÝ MLÝN) – dosud jsme představovali stroje, které se používaly v dole. Stoupa je základní stroj, který sloužil ke zpracování rudy a nacházel se v huti. Je to zároveň jeden z prvních strojů, který byl poháněn pohybem padající vody. Náš mlýn má vodní kolo – na vrchní vodu. Je to nejvýkonnější mechanismus ze všech pohonů vodních kol. Výkonnější než vodní kolo byla pouze vodní turbína, ale tato byla vynalezena teprve za více než 100 let.

Stoupa se skládá ze dvou nedílných částí: drtiče a zařízení na rýžování zlata.

Drtič

Drtič vděčí za svůj název pěcholům. Pěcholy jsou kované pažiny, slouží k drcení horniny. Lze říci, že jsou to velká kladiva poháněná vodním kolem. V podstatě neexistují zmínky, kdy byla vynalezena první stoupa. Jejím prototypem byl určitě kámen připevněný na tyči v rukou pračlověka. Avšak stoupa poháněná dokonce i největším žentourem by nebyla efektivní. Teprve pohyb padající vody učinil stoupy rozmělňující tvrdou skálu účinnými a výkonnými.

Tak jako žentoury – byly stoupy neodmyslitelnou částí areálu hutě. V jiných odvětvích se pomocí takových zařízení s různou konstrukcí rozmělňovala dubová kůra, která se používala pro činění kůží. Stoupy byly také nepostradatelným strojem v cihelnách a keramických hrnčířských dílnách, kde se mlely minerály obohacující hlínu. Nedaleko Złotego Stoku ve vesnici Mąkolno našly také použití v tehdejší velké továrně na střelecký prach. Archivní prameny uvádějí, že podél řeky tam stálo v úseku 2 km až 8 stoup.

Než se však těžba z dolu dostala do stoupy, první proces v huti spočíval v ručním oddělení rudy od hlušiny. V podstatě tuto činnost by měl provádět horník v dole, který si váží svého povolání, ale protože chtěl vytěžit více rudy, zpravidla to nedělal. Tuto činnost musely provádět manželky, a dokonce i děti horníků. Ve Złotym Stoku je štola nazývána Štolou mistrů čili poctivých a solidních horníků, kteří své povolání vykonávali mistrovsky a tímto předávali do hutě pouze čistou rudu. Teprve takto oddělená ruda od hlušiny se převážela do stoupy, aby ji bylo možné rozmělnit na velmi jemný štěrk.

Zařízení na rýžování zlata

Zařízení na rýžování zlata slouží k získávání čisté rudy konkrétního kovu – v našem případě rudy obsahující zlato. Existuje velmi mnoho typů zařízení na rýžování zlata, která závisela na objemu zpracovávaném v huti, druhu horniny nebo také pracovním prostředí. Počínaje jednoduchými koryty z kmene stromu po složité a víceúrovňové systémy dřevěných koryt vyrobených z desek. Princip byl jeden – po rozmělnění těžby ji bylo třeba propláchnout v korytě (myčce zlata), aby bylo možné získat čistou rudu bez obsahu hlušiny. Díky tomuto procesu se zvyšoval obsah zlata v tuně těžby o několik desítek procent. Teprve tak čistá ruda zlata putovala do hutních pecí. Vždy po propláchnutí rudy zkoušeč (osoba zodpovědná za zkoušení obsahu ušlechtilých kovů a slitin v rudě) zkoušel její kvalitu. Proplachoval ručně část rudy na speciálním kulatém talíři – tak jak to dělali hledači zlata. Takovým způsobem určoval obsah zlata v těžbě. Avšak některé rudy obsahovaly zlato ve formě neviditelné pro lidské oko nebo se zlato nacházelo ve sloučeninách jiných kovů. Právě tak tomu bylo v případě zlatostockých arsenopyritů (neboli arsenové rudy obsahující asi 20 gramů čistého zlata v 1 tuně) a lelingitů (neboli arsenové rudy obsahující asi 35 gramů čistého zlata v 1 tuně). Pak musel zkoušeč vytavit rudu ve speciální zkoušecí peci a teprve na tomto základě určoval, zda stojí za to ložisko dále těžit.

Během proplachování dělníci obvykle ručně rozhrnovali těžbu ve vodním proudu pomocí jednoduchých klacků s deskou, které připomínaly dnešní hrábě. Takto se těžká ruda usazovala na dně koryta (myčky zlata), a lehčí, hlušina, stékala společně s vodním proudem. Takto získaná ruda se nejprve sušila a pak se přímo dopravovala do hutních pecí, kde se po mnoha etapách tavení získávalo čisté zlato.

Zlaté rouno

Zlaté rouno je zvířecí kůže např. z buvola nebo berana se srstí, díky níž bylo možné již po několik tisíc let oddělit mikroskopické částečky zlata od písku, zeminy a kamenů.

Hledači cenného kovu položili kůži do koryta vyrobeného ze dřeva a proplachovali na ní těžbu. Kůže zadržovala těžší částečky zlata a lehký písek splachoval vodní proud. Pak se kůže máchala v dřevěných neckách, kde se částečky zlata a těžší usazeniny oddělovaly ručně pomocí různých rýžovacích sít, nebo se kůže usušily na slunci a zlatý prach se střepával před opětovným ponořením kůže do vody. Je to nejstarší technika rýžování zlata, která se úspěšně používá dodnes, např. v Brazílii. Místo kůží se používají hustě tkané koberce nebo husté rohože z umělé trávy.