Hornictví
Kdy vzniklo povolání horník?
Byl to dlouhotrvající proces, ale většina pramenů uvádí konec 13. a začátek 14. století. Do této doby existovaly samozřejmě doly a kamenolomy, ale pracovali v nich hlavně zločinci, zloději, zajatci a otroci. Efektivita jejich práce byla nízká, protože jim chyběly zkušenosti, praxe a chuť k efektivní práci. Proto panovníci došli k závěru, že získají mnohem více, jestliže v hornictví budou pracovat svobodní lidé. Prvním sepsaným horním právem ve středověku bylo české Jihlavské horní právo z roku 1249 (tzv. Gelnhausenův kodex), pojmenované v Polsku podle města Jihlavy. Objevila se v něm funkce horních přísežných neboli úředníků báňské samosprávy, kteří řešili mj. spory mezi kverky a kopáči ohledně pracovních podmínek. V roce 1300 král Václav II. vydal královské horní právo „Ius regale montanorum“, které pojednávalo o „hornické svobodě“. Podle tohoto práva se horníci zodpovídali jen králi a přímo jemu platili daně. Zákon také pojednával o tom, že všechno, co je pod zemí, patří králi, a nikoli pánovi této země. Jednoduše řečeno, leníkovi patřila půda a to, co v ní bylo pouze v hloubce potřebné pro pěstování. Všechno, co bylo hlouběji, patřilo králi.
Podle tohoto práva se horníci zodpovídali jen králi a přímo jemu platili daně. Byli osvobozeni od feudálního poddanství vůči leníkovi, a do královské pokladny se pravidelně platily částky daní. Takový stav zároveň zvýšil prestiž jejich povolání. Do této doby byli přirovnáváni k otrokům, vězňům a zajatcům pracujícím za trest. Nyní „svobodný člověk“, jakým byl horník, si mohl sám vybrat místo práce, volně se přemísťovat po Evropě, a jeho hodnotou byly znalosti a zkušenosti. Tato výsada přispěla k tomu, že se provozování dolů ujali svobodní lidé (dnes bychom řekli – soukromá iniciativa). Současně s tím byly na jejich bedra přeneseny náklady na provoz a správu dolů. Způsobila vznik nového průmyslového odvětví, zrození hornických spolků nazývaných hornické cechy a přechod důlních závodů na téměř „kapitalistický“ systém hospodaření. Vyčlenila také zcela novou společenskou vrstvu. Horníci měli svá práva, soudy a výsady. Mohli zakládat špitály, bratrské pokladny a stali se sílou, která dala lidem zaměstnání a obživu v mnoha regionech Evropy.
Podívejme se stručně na organizační strukturu hornického cechu. Počínaje shora se hornická hierarchie v rudných dolech skládala ze sedmi stupňů: horní hejtman, župník, hormistr, přísežný, horní písař, písař stran, správce dolu, štajger a dělník, obecně nazývaný horník.
Popis báňské hierarchie
Báňský hejtman – byl to nejvýše postavený báňský úředník. Byl jmenován králem nebo knížetem a zastupoval je ve věcech horních a hutních na rozsáhlém území. Stanovoval práva, byl nejvyšším soudcem v horních věcech, uděloval výsady, jmenoval lidi do funkcí. V báňských věcech postupoval jako samotný král a bral na sebe jeho důstojnost. Dbal také o jeho zájmy – dnes bychom řekli, že byl státním úředníkem v soukromém podniku, v němž má stát svůj podíl.
Župník – vykonával úřad obvykle v jednom hornickém okrsku. Rámec kompetencí se podobal kompetencím báňského hejtmana, ale měl platnost na menším území. Dále byl královským správcem.
Hormistr – vykonával úřad na téměř stejném území jako župník, ale nepodléhal již králově pravomoci, ale místní pravomoci – obvykle starosty a byl jeho zástupcem v hornických ceších. Byl nadřízeným všech horníků, až na malé výjimky. Mimo jeho pravomoc byli: výběrčí daně, účetní, čistič stříbra, podkomoří a mincmistr. Lze si všimnout, že nevykonával dohled nad financemi dolu, ale pouze nad jeho fungováním po technické stránce a zásobování. Byl povinen dohlížet na práce v dole, poučovat horníky a řešit veškeré spory. Určoval také platby za odvodňování dolů, schvaloval štajgry, které vybrali kverkové, a kontroloval je.
Přísežní – vždy byli dva na jeden důl. Podléhali přímo hormistrovi. K jejich povinnostem patřily inspekce jim podléhajících dolů, rozhodovali, kolik je třeba zaplatit horníkům za vytěžené rudy, v závislosti na tom, zda skála v daném dole byla tvrdá nebo měkká, zda byly problémy s vodou, či nikoli. Dbali na to, aby všichni dostávali za svou práci podobnou odměnu. Byli také poradci hormistra, který bez nich neschvaloval žádná nařízení horního práva. Museli být dobře seznámeni s důlní technikou.
Horní písař – byla to osoba zodpovídající za vedení horních knih. Vedl evidenci dolů a také účetní knihy. Knihy se uchovávaly ve skříni uzamykané dvěma zámky, z nichž jeden klíč měl písař a druhý hormistr.
Písař stran – staral se o knihy týkající se evidence kverků a jejich podílů v dolech. Na rozdíl od horního písaře, který podléhal hormistrovi, písař stran podléhal správci dolu.
Správce dolu – byl osobou zodpovědnou za provoz dolů. Spravoval výdaje dolů, měl na starosti zásobování a materiály, dohlížel, aby vytěžená ruda byla vhodně skladována a hlídána. Jeho přímým podřízeným byl důlní dozorce, s nímž společně podával čtvrtletní zprávy o všech důlních pracích v jemu podléhajícím dole. Musel být přítomen při tavení rudy, aby to nebylo prováděno na úkor dolu a kverků. Staral se také o majetek kverků. Odměnu pro správce určovali hormistr a přísežní, ale vždy se souhlasem kverků, kteří podléhali správci. Správce nemohl být spříbuzněn s důlním, ani nemohl udržovat blízké, přátelské vztahy s kverky. Mělo to zabránit zneužití.
Štajger – byl také nazýván dozorce. Na jeden důl obvykle připadal jeden štajger, i když jich mohlo být více, pokud důl byl větší. Štajger zodpovídal za práci lidí. Musel být tesařem, aby uměl postavit výztuž. Musel se vyznat v odvodňování dolů, žilách, rýžování. Před každou směnou vydával horníkům lůj do kahanů a nářadí a po směně je od nich odebíral. Dohlížel, aby horníci pracovali náležitě a poctivě. Pro horníky byl nejdůležitější osobou v celém dole. Byl jejich přímým nadřízeným a měl obrovské praktické znalosti.
Horník – kverek, důlní dělník. Stál na samém dně důlní hierarchie. Zároveň vůči ostatním lidem středověku stál výše – byl svobodným člověkem, nepodléhal feudálnímu právu a za svou práci dostával stálý plat. Musel platit příspěvky důlnímu spolku, ale zároveň využíval všech výhod vyplývajících z členství.
Řemesla
V úvodu citace z Knihy I „De Re Metallica Libri XII“ Georgia Agricoly – příručky znalostí o hornictví a hutnictví vydané v roce 1556 v Basileji.
„Mnozí myslí, že jest hornictví něco náhodného a nečistá práce, a vůbec zaměstnání toho druhu, které si vyžaduje více tělesné námahy než umění. Mně však, uvažuji-li dobře jeho části, zdá se, že věc se má zcela jinak.
Neboť horník musí být svého umění dokonale znalý tak, aby ihned věděl, která hora, který kopec nebo která údolní nebo rovinná poloha výhodněji by mohla býti kopána, nebo má-li se zříci kopání. Pak musí znáti žíly, žilky a vrstvy skal.
Dále musí důkladně poznati mnoho různých druhů zemin, roztoků, drahokamů, kamenů, mramorů, hornin, kovů a sloučenin; konečně má rozuměti každému způsobu prací podzemních.
Posléze by měl znáti umění, jak různé látky zkoušeti a připravovati k tavení, kteréž samo jest nad míru různotvaré. Neboť jiného umění si vyžaduje zlato a stříbro, jiného měď, jiného rtuť jiného železo, jiného olovo a v něm samém jiného umění vyžaduje olovo bílé (cín), šedé (vizmut) a černé (olovo).
Horník by měl kromě toho dobře rozuměti mnohému umění a vědě: především filosofii, aby znal vznik, příčiny a vlastnosti podzemních věcí, neboť pak nalezne snáze a pohodlněji vhodné žíly a z vyrubaných více vytěží.
Za druhé by měl rozuměti medicíně, aby se mohl starati o havíře a jiné dělníky, aby neupadli do nemocí, jimiž více než jiní lidé jsou tísněni; anebo jestliže onemocní, sám aby je mohl léčiti nebo o lékaře se postarati.
Za třetí astronomii, aby znal světové strany a podle nich posuzoval směr žil.
Za čtvrté musí znáti měřictví, aby mohl i měřiti, jak hluboko jest hloubiti šachtu, aby došla k štole, která k ní jest hnána, i aby uměl přesně vyměřiti hranice a meze každého dolu, zvláště ve hloubce.
Pak musí znáti počtářství, aby mohl spočítati náklady na stroje a práce.
Dále stavitelství, aby mohl různé stroje a konstrukce sám tvořiti, nebo spíše, aby jiným mohl vysvětliti, jak je sestrojiti.
Konečně kreslení, aby uměl obrazy strojů nakresliti.
A konečně budiž znalý práva, hlavně horního, aby nejen druhému ničeho neodňal, nýbrž aby ani sám ničeho nepříznivého nenesl a aby byl schopen i jiným v právních otázkách poraditi.“
Jinými slovy:
Horník musí být geologem a mineralogem, aby dokázal najít ložisko a uměl jej správně posoudit a odhadnout jeho zásoby. Musí být také alchymistou, aby uměl vytavit kov z horniny. Musí být pokorným člověkem a musí mít úctu k podzemí. Agricola to nazývá „filozofií“, ale jde o jisté mysterium doprovázející podzemní svět. Horníci, jako koneckonců většina lidí středověké Evropy, byli velmi pověrčiví. Proto bylo tolik povídek o gnómech, skřítcích a mnoha jiných tajemných postavách, které po staletí doprovázely horníky. Musí být doktorem a znát se na léčení. Musí znát světové strany a musí umět vytvořit mapy a číst z nich. Čili kartografem. Měřičem a matematikem – ze samozřejmých důvodů. Musí být inženýrem a mít znalosti, jak využívat sílu lidských svalů, zvířat a přírodních sil pro efektivnější práci v dole. Musí mít prostorovou představivost a musí umět předávat své znalosti druhým, například nakreslit své nápady a technická řešení. Nakonec horník musí být zároveň právníkem a soudcem, aby postupoval v souladu s právem a uměl vyřešit spory druhých.
Celkem dost jak na jednu osobu. Rychle se však ukázalo, že jedna osoba nezvládne tolik úkolů a bylo nutné se specializovat na různá řemesla a technické obory. Takto se na jedné straně vyučili odborníci specializovaní ve svých oborech – řemeslníci, a na druhé straně přibylo mnoho nových pracovních míst pro učně, tovaryše a jejich pomocníky.
Níže je představen abecední soupis středověkých řemesel, která přímo nebo nepřímo souvisela s hornictvím a hutnictvím.
Apatykář – zprvu to byl jeden z mnichů, později světská osoba spojená s městem nebo dvorem, zabývající se výrobou léků (nezaměňovat s bylinářem). Apatykáři po staletí vyráběli mýdla a svíce (mydláři, svíčkaři).
Holič – (bradýř, lazebník) – kromě holičských prací mohl nasazovat baňky, pouštět žilou, trhat zuby, napravovat zlomeniny a podvrtnutí a léčit čerstvé rány.
Cihlař – uplácáváním hlíny v dřevěných formách vyráběl syrové cihly a sušil je. Nevypálené cihly se používaly k vyplňování stěn s hrázděnou konstrukcí, stavění ohnišť a pecí atp. Část cihel se vypalovala a sloužila pro výstavbu reprezentativních budov.
Chirurg – „chirolog“ – oddělený od profese medika po roce 1215. Zabýval se léčením úrazů, ran a zlomenin. Mohl pouze léčit „z vnějšku těla“.
Drvoštěp – zabýval se kácením čili získáváním dřeva z lesa, pro stavebnictví, nábytkářství, stavbu dřevěných lodí. Pravděpodobně ihned na výseku vyráběl odkorněné desky.
Smolař – vyráběl dehet – smolnou hmotu vznikající při suché destilaci dřeva, používanou k činění juchtových kůží, impregnaci kůží a dřeva proti hnilobě a hmyzu, k léčení kožních nemocí u lidí a zvířat, ošetřování kopyt koní proti nemocem. Nejsilnější léčebné vlastnosti měl dehet z břízové kůry a nejoblíbenější byl z bukového dřeva.
Tavič železa – metalurg pracující u tavicí výhně – pece k získávání železa
Hrnčíř – vyráběl veškeré hliněné nádobí, vypaloval je, poléval, glazoval a smaltoval.
Horníci rudaři – těžili rudy mědi, olova, stříbra. Zabývali se také hutnictvím.
Hřebičník – specializovaný kovář vyrábějící hřeby, hřebíky a spony pro spojování dřevěných konstrukcí.
Kat – specifická profese vykonavatele rozsudků. Byl nepostradatelný ve středověkých městech, kde lidé byli často souzení a odsuzováni k bičování, mučení nebo popravě pověšením nebo stětím hlavy. Byl drahým „odborníkem“ a pouze některá města si mohla dovolit jej udržovat. Ale nebyl oblíben mezi lidmi a často bydlel sám (nebo pouze s manželkou) za městem, někdy provozoval nevěstinec.
Slévač – vyráběl veškeré předměty z cínu: nádobí, stolní soupravy, svícny, lustry atp. Nejvíce předmětů se vyrábělo metodou odlévání.
Kopáč hlíny – těžil hlínu z hliniště a připravoval vhodné druhy pro zedníky, cihláře a hrnčíře. Hlína byla jedním ze základních stavebních materiálů: počínaje vyklepáváním krytiny (podlahy) přes lepení stěn proutěných a hrázděných chýší po spojování kamenů v mohutných obranných budovách.
Kovář – koval v kovárně nářadí pro jiné řemeslníky: sekery, vrtáky, pily, srpy atp. Koval podkovy, podkovával koně a ošetřoval kopyta. Vyráběl přesné nářadí, závěsy, zámky a klíče, okovával skříně. Jedna z nejdůležitějších postav středověkého dolu.
Kovotepec – v kovárně ručně překovával hroudy z dmýchacích pecí na plnohodnotnou ocel. Vyráběl předvalky, slitky, pruty, pásy a dokonce plechy. V kovárnách se používaly hamry poháněné vodou.
Kovolitec – odborný řemeslník odlévající zvony. Výroba lustrů, svícnů atp. a jiných ozdobných předmětů a soch byla vedlejší činností.
Lahvičník – vyráběl kožené cestovní vaky na nápoje. Později také dřevěné a kovové lahve a lahvičky.
Lazebník – provozoval městskou lázeň, kterou financovaly cechy a vladaři. Kromě ohřívání vody, chystání mycích prostředků a úklidu holil a dokonce trhal zuby. V některých městech musel pečovat o žebráky. Domácí lázeň mělo mnoho měšťanů a téměř každá vesnická osada.
Kolomazník – obchodník s kolomazí a smůlou. Kolomaz se používala pro mazání nábojů kol vozů, k ošetřování železa proti korozi, ochraně dřeva proti nasákavosti. Smůla k utěsňování lodí a kádí.
Medik – lékař s univerzitním vzděláním. Zpočátku duchovní osoba, mnich nebo mniška – po roce 1215 se zabývá pouze „vnitřkem těla“, léčbu úrazů a ran přenechal chirurgům.
Brašnář – vyráběl výrobky z tenké kůže: brašny, vaky, měchy, pytlíky atp. a součásti oblečení: rukavice, kožené kalhoty a kapuce.
Kovolijec (giser) – vyráběl různé předměty pro všední použití a ozdoby metodou odlévání – tavil kovy v tavicích pecích, nejčastěji mosaz (občas také železo).
Pískaři – těžili písek a kamenivo potřebné pro stavebnictví a obchodovali s nimi. Nejlepší druhy písku se získávaly z řeky, a zároveň se tak regulovalo její koryto.
Plumbarius – zabýval se zpracováním olova. Vyráběl roury, plechy, žlaby atp. Letoval také olovem nebo cínem plechy a měděné nádobí, spojoval a stavěl instalace z olověných trubek přivádějící vodu.
Draslař – vyráběl louh a potaš (uhličitan draselný) z popela, který byl odpadem při vypalování dřevěného uhlí nebo účelového vypalování bukového dřeva na popel pro potřeby rafinace mědi a stříbra.
Provazník – vyráběl lana, provázky a provazy.
Dřevař (Holzhacker) – zabýval se přípravou palivového dříví, buď odkorňoval odřezky klád z výseku, anebo je získával z polomů a prosvětlování lesa. Dřevo bylo základním zdrojem energie pro výrobní procesy a domácnosti (kromě dřevěného uhlí).
Rudař – kopáč železné rudy. Často zároveň tavič železa
Doškař – z vhodně vytříděné hlíny vyráběl tašky a vypaloval je. Navíc se často glazovaly a smaltovaly.
Pilař – přeřezával pilou klády a vyráběl hranoly pro stavění dřevěných konstrukcí.
Uhlíři – pracovali v osadách v hloubi lesů (často společně se smolaři, dehtáři a draslaři). V milířích (speciálních pecích) zpracovávali dřevo na dřevěné uhlí potřebné v hutnictví (železa, barevných kovů a rud), kovářství (uměleckém kovářství) a domácnostech. Vedlejším produktem byla smůla.
Vozka (forman) – měl koně a vůz, díky čemuž prováděl dopravní služby v blízkosti měst: přivážel otop, materiály na stavbu, svážel zboží z okolních vesnic.
Vozič vody – dodával do dílen a domácností čistou vodu čerpanou z blízké řeky nebo potoka (v této době se ještě nekopaly studny).
Lupanar (nevěstinec) – provozoval jej kat (a přímo – katova žena), pracovaly v něm ženy, nejčastěji trestankyně „místo rozsudku“, otrokyně nebo „svobodné“ ženy z vlastní vůle. Na lupanar dohlíželi radní (ve městech, která si nemohla dovolit kata, byla stydlivě skrývána jeho existence, proto chybí zmínky o prostitutkách).
Bylinář – zabýval se sběrem, nákupem a pěstováním léčebných rostlin. Zásoboval lékárníky a mediky základními rostlinnými surovinami. Připravoval bylinné směsi a bylo-li třeba, zabýval se léčením.
